srpen, září 1998 | Jaroslava a Petr Krausovi

Velká Británie `98

Rozhodujeme se kam vyrazíme letos. Loňská koupel v Atlantiku, na pobřeží západní Bretaně byla vynikající. Jen jsme s sebou neměli vláčet ty hrozné, nafoukané, teplé péřové spacáky. A měli jsme si přibalit pořádnou mapu Německa. Na mapě Francie je Německa jen kousek a bez mapy se těžko hledá cesta. I když svítí sluníčko a na stromech roste lišejník. Jen tak tak jsme to stihli na Přimdě do hospody. Málem nám ji zavřeli před nosem. A druhý den do práce.

Co třeba Británie, Jarda nám poslal podrobný autoatlas, pozvání od něj také máme, kola jsem oprášil, řetězy jsou nové, pláště také. Skotsko je prý nádherné. Za dvacet marek kupujeme lehké spacáky, to je jiné balení. V báglech jsou nacpané na to tata. Jen co drazí rodičové budou mít po zlaté svatbě můžeme vyrazit.

Autobus nás, s bagáží a koly v krabicích, vyhodil na Victoria Coach Station uprostřed Londýna. Nezbývalo, než naše kostitřasy na místě složit a vydat se za kamarádem Jardou přes celou metropoli. Už jsme s Jarkou projeli nejedno velkoměsto­Lisabon, Paříž, Norimberk­ale vlevo jsme ještě nejezdili. Tak, u nás se jezdí vpravo, a přednost se dává zprava, tady to bude nejspíš všechno obráceně.

Dávám raději přednost všem, ale po chvíli mi dojde, zvlášť když zleva všichni stojí, že to nebude strachem z nás, ale přednost se asi opravdu dává zprava. Občas střihneme křižovatku v protisměru, ale ti proti nám se kupodivu netváří jako soupeři, spíše se smějí, hubu od ucha k uchu. Inu je to tak, jiný kraj, jiný mrav. Zkoušíme to raději Hyde Parkem, následuje ale Keningston Park, kde je vjezd cyklistům zapovězen. Než to zase někudy objíždět, vrháme se raději do víru velkoměsta.

Je zajímavé, že i ve městě se dá orientovat podle sluníčka. Nebýt toho, že mě trochu popletl tvar křižovatky, která na mapě vypadala navlas jako ta, na které máme odbočit do Ashfordu, trefujeme se hned napoprvé. Jarda nás vybavuje nezbytnými informacemi o počasí, doporučuje co navštívit, dostává se nám rady, kudy vyjet s Ashfordu: na třetím "randebautu" doprava ..., a druhý den, poměrně brzo po ránu (alespoň na nás) vyrážíme.

Za chvíli nevíme, kolikátý "randebaut" jsme už projeli, proplétáme se hustým provozem londýnských předměstí a míříme k severu. Vyhýbáme se hlavním silnicím, ale někde za Lutonem (automobilka Vauxhall) jsme se jim vyhnuli natolik, že cesta skončila a dál vedla jen úzká pěšina. Přesto jsme směr neztratili a trefujeme se přímo do Cambridge. Krásné město, ze kterého na nás dýchá historie a vzdělanost. Připadá nám jen trochu podivné, že uprostřed parku se drze popásají krávy.

Anglie je z velké části placka, na které se vítr nemá o co zastavit. Funí to pořád a silně­většinou šikmo zpředu, zleva. Na mostě přes Humber málem ztrácím láhev s vodou. Vyvlékla se ze svého lůžka avítr ji kutálí až na okraj mostu, kde se zachytí o pilíř zábradlí. No, moc by se nestalo nespadla-li by někomu dole na hlavu, ale vodu s sebou vláčím už hezkých pár desítek kilometrů. První větší kopce, které však nás už stojí dost námahy, zdoláváme v North York Moors. Nejsou to žádné velehory, nejvyšší "hora" nemá ani 400 m, kudy však ti prokletí Angličané vedou silnice?!

Podél silnic, vlastně i po silnicích tu volně pobíhají ovce. Začíná pršet. Balíme se do cyklistických pláštěnek, vítr s námi ale pořádně cloumá. Jarka si rovná pláštěnku po sebe, ztrácí balanc a mizí mezi vřesem. Nespadla, jen já mám co dělat abych z kola nesletěl také - smíchy. Začíná nám být zima a tak rychle sjíždíme do údolí. Až mě překvapuje, jakou kolo dokáže v prudkém sjezdu vyvinout rychlost. Zvlášť když chci zastavit. Uchylujeme se do vlakové čekárny, vaříme polévku a kafe. Mezitím projede jeden vlak tam, druhý zpět.

Přestává pršet a můžeme pokračovat. Poprvé se setkáváme se značkou nebezpečné stoupání a klesání 20%. Na můj nejlehčí převod 32-22 to s plnou zátěží dá pořádně zabrat. Navečer, v Yarmu míjíme historické nádražíčko první železné dráhy ze Stocktonu do Darlingtonu. Škoda že na focení je už tma. Zajímavostí po cestě potkáváme nespočet, Hadriánův val je jednou z nich. Skotsko se blíží. Spíme kousek od hranic, na místě, kterém nám ukázala hospodyně z nedalekého statku. Ráno si děti, které mají dosud prázdniny přivstanou, aby se mohly s námi rozloučit.

Po týdnu putování z Londýna a chladné noci v Edinburghu se pozdě odpoledne v městečku Kinross rozhodujeme vyhnout Perthu a překonat téměř pětisetmetrové výšiny Ochil Hills. Zkušenost nám říká nepodceňovat kopce ani té nejnižší nadmořské výšky. Několik kilometrů stačí k tomu, aby toho Jarka měla dost (a já ostatně také). Louky jsou zase zadrátované až k silnici a tak s povděkem využíváme k odpočinku plácku v opuštěném kamenolomu. Posilníme se pomerančem a vyrážíme dál.

Od severozápadu se nebe zatahuje hrozivě vypadajícími mraky, na obzoru už prší. Měli bychom se tedy co nejrychleji utábořit, abychom se měli kam schovat. To snad není možné - všude samé pastviny anikde žádný plácek. Jarka běduje, že další chladnou noc už nepřežije (myslí to samozřejmě obrazně ..., doufám). Hele, před námi je nějaký opuštěný dům a trávník, na kterém by snad bylo možno přespat. Když však přijíždíme blíž, je více než zřejmé, že dům je obydlen.

S myšlenkou na hrozivá mračna souhlasím s tím, že se na možnost postavení stanu přece jen zeptáme. Po zazvonění nám, zjevně s nedůvěrou, otevírá mladá paní, sledovaná asi manželem. Kupodivu se k naší prosbě nestaví odmítavě a ukazují, kde si můžeme stan postavit. Máme se jít umýt, kola si dát do kůlny a jestli s nimi nepovečeříme. Teprve později se dozvídáme, že mladá paní, Fiona, učitelka z Perthu, chystá svůj první dinner pro hosty, které právě čekají a je z toho trochu nesvá. Trochu váháme, jestli máme až tak zneužít pohostinnosti, ale vidina posezení v teple nás přece jen přemůže.

Po chvíli přichází hosté: manželé, ona lékařka, on vysokoškolský učitel, kteří tu poblíž mají své venkovské sídlo a našim hostitelům o dovolené sekali kolem domu trávu. Večeře - dušené skopové, dušené zelí, mrkev, hrášek, vařené a pečené brambory, pečený moučník se zmrzlinou, káva, dobré víno, co víc si přát. Hladem na svých cestách nikdy netrpíme, ale takovou vydatnou večeři si na vařiči těžko někdy uklohníme. Během večeře bubnují kapky deště do okenních skel. Byla to jen jedna z mnoha krátkých, nepříliš vydatných přeháněk.

Po jídle se přesouváme do pokoje. Dozvídáme se, že dům koupili teprve nedávno, čeká je fůra oprav. Prohlížíme si dům, opravdu nevypadá nejlépe. Sádrokarton nad okny svědčí o nedávném silném zatékání, prověšené stropy o nedostatečně dimenzovaných trámech.

Chris s Fionou jsou horolezci a ukazují fotografie z alpských výstupů. Chris říká, že má za sebou všechny třítisícovky(!?) v Británii. Všichni jsou zjevně pobaveni naším překvapením - nadmořská výška je totiž ve stopách. Chris vytahuje letitou mapu, na které jsou všechny takové vrcholy výrazně označeny. Dnes už si nevzpomínám, kolik těch třítisícovek vlastně je, bylo jich však určitě hodně. Ptáme se, která místa by nám, jako milovníci přírody doporučili navštívit. Mluví o Ben Nevisu, nejvyšším vrcholu Británie, básní o Hebridách, o krásách ostrova Skye.

Sedám si na podlahu a zakresluji do mapy trasu našeho dalšího putování. Ptám se Chrise, zda jsem vybral dobře a slibujeme, že jim pošleme ze severu čumkartu. Zábava začíná váznout, všichni jsou zjevně unaveni, Fioně začíná zítra nový školní rok, Chris i hosté také musí do práce. Vstáváme, že si půjdeme konečně (krátce před půlnocí) postavit stan. Dostává se nám ujištění, že můžeme přespat v ložnici a chceme-li, můžeme se i vykoupat.

S hygienou je na našich cestách vždycky trochu problém, zvlášť ve chladné Británii a tak nabízenou možnost rozhodně neodmítáme as rozkoší se noříme do vany plné teplé vody. Spíme jako by nás do vody hodil a brzo po ránu se chystáme na cestu.

Fiona nám chystá snídani, za chvíli se, k našemu překvapení, připotácí poněkud pomuchlaný Chris, o kterém jsme se domnívali, že je dávno v práci. Nebyl, večer jej poněkud zmohl. Vyrážíme na cestu, zpovzdálí na film zvěčňuji obydlí našich dobrodinců.

Už zase šplháme do kopců a po chvíli svlékáme větrovky, začíná nám být horko. Balím svršky do báglů a Jarka jede napřed. Pomalu ji v nějaké osadě doháním, ani nesleduji kudy jedu. Silnice se stáčí k jihu, dlouho, předlouho sjíždíme z kopců do údolí.

Nějak se mi to nezdá. Žádný rozcestník na kterém bych mohl přečíst, kde vlastně jsme. Na další křižovatce sice směrovky jsou, ale žádný uvedený cíl nemohu na mapě najít. Přejíždíme dálnici a vjíždíme do nějakého městečka. Paní, jdoucí z nákupu se ptáme, kde vlastně jsme. Drmolí nějaké jméno, ale nic mi to neříká. Naznačuji, aby mi místo ukázala na mapě. Zírá do mapy a pořád ukazuje k dolnímu, přeloženému okraji. Vyndám tedy mapu z mapníku, rozkládám ji apaní vítězoslavně ukazuje na Kinross a zve nás na kávu.

S díky odmítáme, nálada je na bodu mrazu. Sakra, tady jsme přece byli včera odpoledne. "Hele tamhleta tráva v zahradě, té jsem si včera všimla." povídá Jarka. Vybavuji si, že byla večer řeč o nějakém bloudění v Path of Condie. Nevěnovali jsme zmínce pozornost, kterou rozhodně zasluhovala. Ale co, zpátky do kopců už nepojedeme, vezmeme to tedy přes Perth. Odpoledne můžeme být tam, kde jsme si naplánovali být dlouho před polednem. Tak do sedel.

Projíždíme překrásným údolím Glen Almond a abychom se co nejvíce vyhnuli provozu, přes příšerné stoupání z Glen Quaich směřujeme k Loch Tay. Z východního břehu kouzelného Loch Rannoch vyhlížíme majestátný Ben Nevis - nejvyšší horu Velké Británie (jak praví slovník naučný: vrchol ve výšce 1343 m n.m. součást pohoří Grampiany, roční srážky více jak 4000 mm, turisticky hojně navštěvován). Víme, že tady cesta, dokonce i pro kola, končí a z Rannoch Station pojedeme vlakem. Ve stanici nabíráme vodu, nedůvěřivě se vyptáváme, proč je taková hnědá. Je to z rašelinišť, jiná není, klidně ji prý můžeme pít, všichni ji tady pijí.

Vlakem, za deset liber, se přesouváme o 27 km dále do Tulloch Station, k silnici na Fort Wiliam. Tam dorážíme k večeru, po krásném počasí je veta, leje jak z konve. Projdeme se po městě a přemýšlíme, máme-li si za levný peníz pořídit teplé bundy, které obchodníci vytáhli v tomto mimořádně chladném létě ze skladů. Nabídka je lákavá, kam je ale nacpeme, nic kupovat nebudeme.

Ke spánku uléháme u řeky, kousek od silnice cestou k úpatí Ben Nevisu. Ráno je vlké, studené, mlhy se válí po úbočí, přesto se však vydáváme na cestu. Kola nám na statku zamknou do kůlny, bereme si nějakou svačinu, foťák a cyklistické pláštěnky. Cyklistické tretry vyměním za sešlapané botasky. Cestou míjíme několik skupin turistů, kteří projevují při pohledu na mou obuv, obavy o mé zdraví. Kolem 900 m n.m. se zatahuje a začíná pršet. Výhled se zúžil na pár metrů. Jsme mokří zvrchu i zevnitř, pot z nás jen leje. Na vrcholu se převlékáme do suchého, nasvačíme se, udělám vrcholové foto, ze kterého stejně nemůže nic být a slézáme dolů. Trvalo nám to asi 3 a půl hodiny. Pořád prší - co teď. Na terase informačního střediska vaříme oběd a čekáme, až déšť trochu ustane. Na záchodcích využívám sušáku aproud horkého vzduchu si nechávám foukat pod větrovku.

Zaplatíme vstupné a prohlížíme si expozici o slavné hoře. Dozvídáme se, že ještě začátkem století byla na vrcholu meteorologická stanice, na níž náklad dopravovali mezci, že ještě v šedesátých letech byl na vrcholu neustále sníh, že se každoročně, vzpomínám-li si dobře, někdy v září pořádá tradiční běh Fort Wiliam - vrchol Ben Nevisu a zpět, při kterém bežci běhají mimo cesty a skáčou jak kamzíci z kamene na kámen. Konečně přestává pršet. Pryč odsud, nebo už nikdy neuschneme. Mimochodem - mokré botasky doschnou až těsně před Londýnem. A příšerně smrdí.

Je už pozdě večer, rychle se šeří, obchody zavřené a nemáme nic k jídlu. Jarku to nechává klidnou a má pravdu. Přejíždíme Kaledonský kanál a v nejbližší osadě v klidu doplňujeme zásoby. Za Loch Eil už je skoro tma. Rozhlížíme se a čeká nás překvapení. Mohutný vrchol Ben Nevisu je vidět nádherně ozářený zapadajícím sluncem. Kde jen hlavu složíme. Po levé straně močál plný muchniček, po pravé ohrazený les. Po několika kilometrech narážíme na první otevřený vjezd do lesa. Stan budujeme hned u cesty na místě připraveném zřejmě pro skládku dřeva. Teď už určitě nikdo nepojede aby nás vyháněl.

Další klidná noc, ráno si opět mažeme na chleba máslo s muchničkami a pomerančovou marmeládu, pijeme silnou, výživnou muchničkovou kávu, slušně zdravíme lesníka se ženou, kteří vezou děti do školy. Přijíždíme k západnímu pobřeží a z dálky slyším zvuk parní lokomotivy. Snažím se ji dohonit a z příhodného úhlu vyfotit vnoučatům na památku. Nedaří se. Snad příště. Je to už jen kousek do Mallaig, přístavu, odkud se vypravují lodi k ostrovům.

Hebridy, anglicky - jak tvrdí naučný slovník - Western Islands, 7285 km2, skupina asi 500 britských ostrovů a útesů při severozápadním pobřeží Skotska. Dělí se na Vnější Hebridy (Lewis a Uist) a Vnitřní Hebridy (Skye a Mull). Chladné vlhké podnebí, chov ovcí, lov ryb a ptáků, součást Skotska.

Dáváme si kávu z automatu, kupujeme lístky na Skay (kola se přepravují zdarma) a ještě se projíždíme městem. Chvilku před naloděním doráží kluk s holkou na tandemu. Z lodi je překrásný výhled na menší ostrovy ná jihozápadě i na strmé vrcholky ostrova Skay. Vrcholky hor jen málo převyšují tisíc metrů, vystupují však skoro z moře a tak je jejich vzhled přímo impozantní. Po vylodění v Armadale hned nasedáme a vyrážíme na cestu.

Jarka na sebe na moři navlékla vše co měla s sebou a teď to postupně svléká. Mezitím nás vždy předjíždí pár na tandemu. Cestou s nimi prohodíme pár zdvořilostních formulí. Je vidět že spěchají. v Broadfordu, stejně jako oni nakupujeme zásobu na večer. Jsou to Italové, ptají se nás, jak dlouho jsme na ostrovech, oni přijeli už před pár dny a mají za sebou ostrov Mull. Říkají že putování po ostrovech, ať na kolech, či spíše pěšky, je oblíbenou prázdninovou zábavou mladých z celé Evropy.

Děvče má na sobě péřovou bundu, má však holé nohy a tenisky bez ponožek. Klepe se zimou jak ratlík, divím se, proč se neoblékne. Asi se nechce zdržovat. Přivazují chleba gumicukem k báglu, ještě se pochlubí dudami, které, pečlivě zabalené, veze mladík s sebou a mizí v dálce. Trochu se zdržujeme balením, ale po pár kilometrech je zase máme. Šlapou jak o život, kluk má kapku potu na nose. Na nás však přichází hlad, tak jim máváme na pozdrav a sjíždíme do trávy něco pojíst. Opět obligátní muchničková pomazánka, navečer jsou však ty potvory nesnesitelné. Zvedáme se a jedeme až do tmy, doufajíce, že opět budeme mít kam hlavu složit. Silnice však začíná strmě stoupat a tak to na vrcholu stoupání vzdáváme a hned pod silnicí stavíme stan.

Brzo ráno, asi v osm, nás budí nějaký dobrák houkáním. Přes nepříjemné probuzení se však celý den vyvedl k naší spokojenosti. Fouká sice silný vítr, ale sluníčko krásně hřeje. Během dne objíždíme přes Bracadale, Dunvegan a Portree větší část ostrova. Na severní část ostrova už nepojedeme, snad někdy .... Druhou noc na ostrově trávíme na horním konci Glen Varragill s krásným výhledem na Cuillin Hills a následujícího dne opouštíme tuto perlu mezi ostrovy přes Skye Bridge v Kileakinu (pěšáci a cyklisté zdarma, děti polovic).

Pro krásná panoramata jedeme pár kilometrů podél Loch Alsh, pak však přes sedlo Beinn Raimh sjiždíme k Loch Carron. Cestou nás pobaví ukazatel STROME FERRY - NO FERRY.

Přijíždíme k říčce Carron a nezbývá nám než využít slunného, byť chladného odpoledne, přeprat pár kousků prádla a vykoupat se, přesto, že je voda příšerně ledová. Rozvěšujeme velké prádlo po řídítkách a bagáži a kouzelným údolím v chladných paprscích zapadajícího severního slunce míříme ke kopcům.

Míjíme děti hrající pozemní hokej ve včelařských kuklách. Nabíráme temnou vodu z horského pramene, už za šera zastavujeme kousek za rozvodím a v závětří rozpadajícího se stavení budujeme přístřešek. Muchničky se slétají v hejnech nebývalých, připravit kávu bez proteinů je tedy téměř nemožné. Naše ušní boltce hrají všemi barvami, fialový nádech převládá. Zajímavým poznatkem je, že i když muchničky nalezou do stanu, v jeho příšeří nehryžou. Vynahradí si to po ránu, když se vysoukáme ze stanu do chladného rána.

Na rozcestí u Achnasheenu se domlouváme, že naše dovolená se krátí a budeme to muset bezpodmínečně otočit, abychom vůbec stihli zpáteční autobus. Pořád ještě doufám, že svou partnerku přemluvím k další cestě na sever, ale na křižovatce u Gorstanu to definitivně vzdávám. Musím mít rozum. Druhý zářijový týden už musím být v práci.

Zamíříme k Durmnadrochitu, centru Lochnesských příšer, snad také nějakou uvidíme, kromě té bronzové, povalující se v malém jezírku. Na film pá zachycuji jachtu obeplouvající výspu pod starodávným, pověstmi opředeným hradem Urquhart. Do Inverness dorážíme opět skoro za tmy. Z fotografování už nic nebude, ale prohlídka krásně osvětleného města stojí za to.

Dohadujeme se, že musíme kus cesty zpátky vlakem a proto bude nejlépe vyrazit na noc, abychom nemuseli shánět uprostřed města nocleh. Avšak ouha. Vlaky v noci nejezdí, první až brzo po ránu. Vybavuji si, že jsme při vjezdu do města míjeli kemp a tak se tam vracíme.

V recepci nikdo, zaplatíme tedy až ráno. Rychle stavíme stan, poprvé v kempu za našeho pobytu v Británii, vaříme večeři a sprchujeme se v teplé vodě ve slušně vybavené umývárně. Zaspíme první vlak, nevadí, pojedeme dalším. Vaříme čaj, něco lehkého sníme a upalujeme kolem dosud zavřené recepce na nádraží. Chtěli jsme zaplatit, ale nešlo to.

V nádražní pokladně se dozvídáme, že ve vlaku není místo na kola. To je šok, jak se dostaneme domů? Paní já musím do práce! Pokladní nám navrhuje, ať se jdeme optat průvodčího ke vlaku, zda se přece jen nějaké místo nenajde. Průvodčí je skvělý. Ať jdu klidně koupit lístky (do odjezdu zbývá pět minut) a ať počkáme. Mlaďas v maskáčích mě ujišťuje, že tenhle vlak je dobrý, místa na kola je v něm dost. To že v jiných soupravách je místo tak akorát na jedno kolo.

Kupuji tedy příšerně drahé lístky do Carlisle (ještě, že mám VISA kartu) a spěchám zpátky na nástupiště. Průvodčí otevírá dveře zavazadlového prostoru v lokomotivě, přivazujeme kola a nasedáme do vlaku, který se hned rozjíždí. Uff, je to fajn, ve vlaku je příjemně teplo.

V Edinburghu přestupujeme a už jako ostřílení kozáci si sami dáváme kola do vlaku. Je to tady naprosto běžné. Z Carlisle nám do Londýna zbývá ještě pořádný kus cesty a proto hned po velkém nákupu vyrážíme k Jezerní oblasti, prý je tam krásně. Po několika hodinách se sice navzájem ztratíme, když se pověsím za cyklistu na horském kole. Občas to dělám, aby se mi nezkrátily žíly. Jindy Jarku tlačím, teď je odpočatá, tak to nepotřebuje.

Když jí s někým ujedu, někde, obvykle na nejbližší křižovatce či na vrcholu stoupání, na ni počkám. Na nejbližší křižovatce proto zastavuji a skláním se nad mapou. Vůbec mě nenapadlo, že mě může má partnerka přehlédnout. No, nakonec jsme se, asi po hodině, šťastně shledali. To bylo radosti. Nevím, co by si ona počala bez peněz a dokladů a jak bych já svou chabou angličtinou vysvětloval na policii, že jsem ztratil na dvou kilometrech ženu.

Přespáváme na břehu jezera Grasmere. Jezerní oblast je opravdu nádherná, Jezerní básníci věděli o čem píší. Jen je tam na náš vkus trochu moc lidí.

Co zbývá. K naší smůle se otočil vítr (První zákon cyklistiky je neúprosný). Celou cestu na sever a severozápad foukal silný severozápadní vítr a na závěr naší cesty zase o poznání silnější jihovýchodní. Musíme s sebou opravdu hodit. Kolem jezer jsme se trochu opozdili a tak jsme to musíme vzít v samém závěru po hlavních tazích. Aby nám zbyl alespoň den na Londýn astihli jsme sehnat krabice a sbalit do nich kola. 150 km proti větru s plnou zátěží není ani na trénovaného cyklistu sranda.

Zvládli jsme to! I když s odřenýma ušima. Na Londýn zbyl jenom večer, ale nádherný. Kamarád, sedmdesáti devítiletý Jarda, který žije v Anglii už více jak 30 let nám stačil ukázat hodně. Jen nám asi trochu záviděl, shlédl polovinu zeměkoule, ale na Isle of Skye ještě nebyl.

Jen ty spacáky měly být trochu teplejší.

 

Další články

Porugalsko '96

Červenec, srpen 1996

Skandinávie a Finsko 2000

Červenec a srpen 2000

Rumunsko 2001

Červenec, srpen 2001